OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Názory Friedricha Nietzscheho mohou mít na jednotlivé osoby různý vliv. Jakým způsobem je pochopil Hitler, to víme všichni, ale u Quorthona to mělo veskrze pozitivní výsledek, a tím bylo album „Twilight Of The Gods“. Netvrdím tím, že je to výsledek pouze a jen díky ovlivnění tímto filozofem, nicméně v textech je tento vliv určitě patrný.
Nahráním této desky Quorthon opět dokázal, jakým je mistrem sugesce. Díky fantastickému obalu, promyšleným textům a samozřejmě v neposlední řadě famózní hudební složce, vás v jediném okamžiku přenese do světa, který nemá se současnou realitou vůbec nic společného. Prostě dokonalý soundtrack k putování po vyprahlém, chladném a nehostinném pohoří, kde si člověk nejlépe uvědomí, že je na Zemi pouhým krátkodobým hostem, kterého berou přírodní živly pouze jako posledního červa, který nijak nenaruší jejich dlouhodobé záměry a plány, třebaže on se domnívá o opaku. Může maximálně tak přizpůsobit své zvyky a způsob života tak, aby nalezl jakous takous harmonii s přírodou, ale ani tak nebude mít nikdy vyhráno…
Své staré tvorbě se principál začal vzdalovat již na „Blood Fire Death“ a na „Hammerheart“ už bylo společných prvků velmi málo, ale stále zde byly jasné náznaky agresivity a zuřivosti, samozřejmě myšleno v hudební složce. Na „Twilight Of The Gods“ už ale nenaleznete ani to – celé album je zasněné, procítěné, ultramelodické a hlavně zvukově je vše parádně vyleštěné tak, že posluchače nic nedrásá ani neštípe do uší (snad jen kopáky bubeníka jsou dynamicky ozvučené nepatrně přes míru). I přes to všechno si tato nahrávka zachovává dokonale studenou, pochmurnou a nepodbízivou atmosféru. Osobně mám z desky takový pocit, že je mi sice umožněno poslouchat něco naprosto dokonalého, ale zároveň jasně cítím, že si autor nechává dost velký odstup a o posluchače mu vlastně ani moc nejde. Je to prostě sled jeho myšlenek a pohled na jeho vnitřní svět, který nám pouze částečně pootevřel.
Vlastně ani nevím, jakou bych pro tuto desku použil hudební škatulku – kytary sice mají ten typický metalový zvuk (byť hezky uhlazený), ale prakticky všechny písně táhne akustická kytara (Quorthon si zde velmi oblíbil akord D-Moll, uvozuje minimálně polovinu písní), pochodují v „sabbathovském“ tempu, často se tu objeví táhlé vícehlasé pěvecké linky, hlas zpěváka je stále čistý a melodický (jako mladý jsem se domníval, že BATHORY mají dva zpěváky, kdy jeden obstarává ten skřehot a druhý melodické vokály) a nikdy nepřekročí hranice agresivního pojetí.
Pokud bych byl naprostý metalový laik a někde si přečetl charakteristické prvky, které jsou typické pro doom metal a následně pak slyšel „Twilight Of The Gods“, automaticky bych se musel domnívat, že je to deska právě tohoto žánru. Samozřejmě (hlavně díky textům) BATHORY do tohoto stylu řazeni nejsou, ale osobně se domnívám, že určitý vliv na doom metalovou scénu Quorthon určitě měl.
Dnes je toto album, společně s předchůdcem, bráno jako základní kámen při vytváření severské metalové (té pomalejší, tzn. viking/pagan) scény. Osobně se domnívám, že hudebníci s Thorovým kladivem na hrudi, kteří ve své tvorbě vikingskou tématiku detailně zmiňovali (MITHOTYN, ENSLAVED) čerpali více z „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“ pak ovlivnilo spíš takové ty přemýšlivé a zadumané autory, kteří se rádi ve svých fantaziích dotkli až samotného universa (pozdější BORKNAGAR a VINTERSORG).
Možná se pletu, možná ne, jisté je pouze to, že touto deskou se Quorthon definitivně zařadil mezi nesmrtelné autory (což je vzhledem k aktuální situaci celkem paradoxní označení), kteří mají své nezpochybnitelné místo při formování metalové scény.
Další atmosférický skvost, který se jak bludný balvan valí myslí posluchače.
1. Twilight Of The Gods
2. Through Blood By Thunder
3. Blood And Iron
4. Under The Runes
5. To Enter Your Mountain
6. Bond Of Blood
7. Hammerheart
Nordland II (2003)
Nordland I (2002)
Destroyer Of Worlds (2001)
Jubileum Volume III (1998)
Blood On Ice (1996)
Octagon (1995)
Requiem (1994)
Jubileum Volume II (1993)
Jubileum Volume I (1993)
Twilight Of The Gods (1991)
Hammerheart (1990)
Blood Fire Death (1988)
Under The Sign Of The Black Mark (1987)
The Return (1985)
Bathory (1984)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Black Mark Productions
Stopáž: 56:50
Produkce: Boss
Studio: Montezuma, Stockholm
Skvelá atmosféra a podmanivá hudobná tvár robí z tejto dosky skvost. Avšak takýmto spôsobom ma zobrali iba prvé tri skladby, ostatok už na mňa nejako nefunguje a zvykol som sa pri ňom nudiť.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.